Nacionalismus a socialismus tvoří základy našeho světonázoru. Pouze ve vzájemné symbióze bude naplněna podstata těchto dvou ideí.

Aby český nacionalismus obstál v 21. století, musí být oproštěn od starých klišé a představ. Nemůže tomu ani být jinak, protože jako každé společenství živých organismů na naší planetě, také národ a jeho okolní prostředí prochází neustálým vývojem, včetně výzev, kterým musí čelit. V žádném případě jej nelze chápat jako klasický politický program. Musí se stát světonázorem prostupujícím všemi vrstvami národního společenství, který bude usilovat o jeho fyzický, duchovní a morální rozvoj, o život v souladu s přírodou. Takovýto zdravý a silný národ přirozeně odmítne rozklad a úpadek v podobě tzv. progresivismu.

Největším závazkem je nám příslušnost k našemu národnímu společenství a naší půdě, nikoliv loajalita ke státu, který již dávno nejedná v zájmu národa. Naopak, je to právě moderní český stát, potažmo ostatní státy Evropy, naší širší vlasti, které vedou její původní obyvatele do záhuby. Většina Evropanů, Čechy nevyjímaje, si toto ještě nepřipouští nebo připustit nechce. My, Nacionalisté, jsme však již probuzeni. Je naším posláním přivést k tomuto prozření také naše soukmenovce.

Náš socialismus je především synonymem pro národní pospolitost. Není to ekonomický model, je to pocit sounáležitosti se svými soukmenovci. Nemá nic společného s přerozdělováním. Je to odpor k individualismu, který ničí přirozená pouta v rámci národa.

Naše národní pospolitost pohrdá rovnostářstvím. Podporuje rozvoj schopných, nestírá rozdíly, ale nabízí příležitosti bez ohledu na „startovní čáru“ v podobě sociálních podmínek, do kterých se každý jedinec narodí. Kapitalismus, z principu nadnárodní, nastoluje kult spotřeby a konzumu. A konzum nesmí nahradit přirozené uspořádání na ose rodina-obec-národ. Nejsme proti trhu. Naopak je to právě globální kapitalismus, který prostřednictvím nadnárodních řetězců a korporací likviduje drobné a střední podnikatele, často netržními metodami.

Zdravý národ musí fungovat jako včelí úl nebo mraveniště. Musí mít svou vnitřní hierarchii. Uvědomujeme si, že lidé si nejsou od přírody rovni. Rodí se s různými talenty, a proto musí být různě ohodnocováni. Ale zároveň si uvědomme, že národ se musí postarat také o ty méně šťastné, kteří se dostali do tíživé životní situace, ať už vinou osudu, nebo žalostných poměrů, z kterých vzešli. Rovněž ti, kteří se na scestí dostali vlastní vinou, si zaslouží druhou šanci, aby se mohli znovu stát plnohodnotnými členy národní pospolitosti. Jen tak nebudou zpřetrhána pouta krve. Pokud nebudeme mít co nabídnout také těmto soukmenovcům, chopí se jich levice a propadnou marxismu. A tak jako ve včelím úle neexistují paraziti, bezpracně se přiživující na ostatních, musí každý z nás mít své místo a nalézt zde uspokojivé uplatnění.