Rusko-ukrajinský konflikt má spoustu příčin. Zájmy ekonomické, geopolitické, strategické atd. Těm se následující řádky věnovat nebudou. Pro idealistu je středem pozornosti příčina ideologická. A z ideového hlediska se jedná o spor historický. Spor o to, kdo je legitimním nositelem původní ruské státnosti. Spor o samotnou její podstatu.

Legitimita Kyjeva

Podle legendy se hašteřivá knížata kmenů obývajících východoevropský prostor dokázala v polovině devátého století shodnout na jediné věci. Že nikdo z nich není dost silný na to, aby vládl ostatním. A proto přizvou někoho zvenčí, kdo by jejich vzájemné války ukončil a sjednotil je pod spravedlivou vládou. Tím se měl stát legendární Rurik, nejmocnější ze všech Varjagů. Tedy Vikingů, kteří ze Skandinávie pronikali do východní Evropy a splavovali ruské veletoky až ke Konstantinopoli a dál na Blízký Východ. Kromě bohatých obchodníků byli také obávanými válečníky. Legendární Rurik se nejprve ujal vlády ve strategicky položeném Novgorodu, bráně obchodu mezi východem a směrem na západ k Baltu. Rurikovu svrchovanost postupně uznávají všechna mocenská centra mezi Baltem a Černomořím. Po dobrém či po zlém. Tak je položen základ dynastii Rurikovců. Ne však ještě ruské státnosti. Za ozbrojenými kupci, Varjagy, přichází ze Skandinávie osadníci- zemědělci. Baltské, ugrofinské a slovanské obyvatelstvo dá těmto kolonistům jméno Rus, Rusové.

Zpátky k Rurikovcům. U pohanských knížat té doby nefunguje primogenitura. Nástupnictví řeší mnohem volnější seniorát. Tedy teorie, kdy moc přechází na nejstaršího člena dynastie. V praxi to ale znamená pravidelné spory. Když totiž moc dědí například bratr panovníka, synové zesnulého vládce se s tím jen neradi smiřují. Dochází k drolení a decentralizaci. A tak se po smrti Rurika jeho panství rozpadlo mezi jeho příbuzné. Jev, který bude provázet Rurikovce po staletí. Mezi Rurikovými nástupci (snad syny?) byl nejmocnější Oleg, skandinávsky Helgi. Oleg v roce 882 využívá situace, kdy další jeho příbuzný (snad bratr?) Askold obléhá samotný Cařihrad, a dobývá jeho sídlo, Kyjev. Kyjev, blíže Konstantinopoli, má lepší polohu, a Oleg přesouvá své sídlo právě sem. Moment sjednocení Kyjeva a Novgorodu pod jedním panovníkem je okamžikem vzniku ruské státnosti. Olega střídá na knížecím stolci bratr Igor, skandinávsky Ingvar. Vládne celé Rusi z Kyjeva formou vybírání tributů. V duchu rodinné tradice obléhá Konstantinopol a jako pohan vzdoruje christianizaci své země. V jeho době se dá mluvit o začátku asimilace germánských Varjagů do slovanského prostředí. Pozoruhodná je prostupnost germánského pantheonu vládnoucích Vikingů a slovanských božstev domorodých poddaných. Ten, komu Varjagové říkají Thór, je u jejich poddaných Perun. Obě víry spolu dokonale korespondují a časem se přirozeně prolínají. S abrahamovskými věroukami vztahy tak harmonické nebyly. Misie byly sice na území sice tolerovány, ale s křesťanskou Byzancí, chazarskými Židy a muslimskými Bulhary byla Rus v permanentním konfliktu. Zříct se víry svých předků však Rusové stále odmítali.

Stejně jako u našich Přemyslovců v osobě sv. Ludmily, otevřela dveře křesťanství na kyjevský dvůr žena. Sv. Olga, žena Igora, přijala po smrti manžela křest v Konstantinopoli. A během svého regentství za nezletilého syna Svatoslava začala s christianizací. Svatoslav dorostl, ujal se vlády a odmítl cizí víru své matky. Vrátil se ke starým bohům a proti všem jejich nepřátelům zdvihl válku. Opět Rusové oblehli Cařihrad, porazili povolžské Bulhary a říši židovských Chazarů dokonce úplně vyvrátili. Udržet si svou původní víru se stávalo neúnosné. Válčit na všech frontách dost dobře nejde, když v týlu působí zástupy misionářů, kteří obrací všechny na cizí víru v jednoho Boha. Po pokusu o reformu slovanského polyteismu, tak aby mohl konkurovat dobře organizovanému křesťanství, nakonec podlehl kníže Vladimír. Pod velkým tlakem zevnitř i zvenčí přijal roku 988 křest ve východním, byzantském ritu a s ním i celá Rus. Traduje se, že bojově laděné rurikovské šlechtě byl bližší tehdy expandující islám. Uvědomili si ale, že zákaz alkoholu a vepřového by u jejich poddaných nevzbudil příliš velké nadšení. Od této chvíle se bavíme o pravoslavném Rusku.

Přijetí křesťanství nepřineslo kýženou centralizaci moci. Kyjev se ocitl ve vleku Byzance a ostatní rurikovská panství se kyjevskému centru vzdalovala. Moc se nadále drolila mezi nespočet rurikovských knížat. Lze se dočíst, že v předvečer Mongolské invaze mohlo být na Rusi na dvě stě samostatných knížectví. Ta mezi sebou navíc často vedla války. Vliv Kyjeva slábne až ho roku 1169 pokoří kníže Vladimirsko-Suzdalský, což je stát, který je zárodkem budoucího velkoknížectví moskevského. Ale to si ještě musí celá Rus projít mongolskou invazí. Ve zkratce lze říci, že Mongolům podlehnou ve 13. století všechna rurikovská knížectví na Rusi, včetně Kyjeva, a z tatarské poroby už se kdysi mocný Kyjev nikdy nevynoří ve své bývalé slávě.

Legitimita Moskvy

Mongolská invaze nevedla k vytvoření jednotného státního útvaru Tatarů, kteří by vládli celé Rusi. Spokojili se s placením tributu a vazalským postavením rurikovských knížat. Tataři přijali islám a Zlatá horda, jak si tehdy říkali, postupně slábla a rozpadala se na menší chanáty. Se sídlem na Krymu, v Kazani, Astrachani apod. Systém placení dávek využila knížata v Moskvě, docela novém městě, které se nedávno vydělilo z Vladimirského knížectví. Rostoucí a bohatnoucí Moskva si nechala udělit titul velkoknížectví přímo od chána Zlaté hordy. To umožnilo Moskvě vybírat tribut pro chána od ostatních knížat. Akumulace takového bohatství v Moskvě nakonec způsobila, že Moskva přerostla Tatarům přes hlavu. Velkoknížectví rostlo a pohlcovalo jeden rurikovský stát za druhým. Tatarská moc slábla a drolila se. Karta se obrátila, a nakonec to byli Tataři, kdo se cítil ohrožen Rusy. Co v regionu nepohltila pravoslavná Moskva, ovládli jejich rivalové z Litvy. Polsko a Litva zformovaly personální unii, která jako jediná mohla moskevskému velkoknížectví konkurovat.

Mezitím ale ještě došlo k jiné události, která změnila chod dějin celého Starého světa. Území Rusi nevyjímaje. Roku 1453 dobyl sultán Mehmed II. Konstantinopol. Definitivně tak zanikla Byzantská říše. Ta sama sebe nazývala Římskou říší a Konstantinopol byla Nový Řím, duchovní centrum východního křesťanství. Odkaz Římské říše byl příliš lákavý na to, aby jej pravoslavná Moskva přenechala zbloudilým katolíkům. Západně se totiž uchýlila po roce 1453 spousta byzantských vzdělanců, aby přispěli znalostí řecké vědomosti k akceleraci renesančního myšlení. Odkaz Říma nemohli moskevští ponechat ani osmanským Turkům, kteří teď vládli z Nového Říma a jejichž sultán se mezi nesčetnými tituly honosil i tureckým Kaiyser y Rum. Tedy římský císař. Moskva jako duchovní nástupce pravoslavného Cařihradu začala sama sebe chápat jako Třetí Řím. I když patriarchát v Konstantinopoli nepřestal nikdy zcela existovat, spirituálním centrem Pravoslaví byla nezpochybnitelně Moskva. A když poslední rurikovec Ivan Hrozný definitivně zlomil moc Tatarů, nic nebránilo tomu, aby se nechal v roce 1547 korunovat carem celé Rusi. Se smrtí prvního cara vymírá celá slavná dynastie s kořeny mezi švédskými Vikingy. Titul cara zůstane i panovníkům jiných dynastií. Ti budou vládnout Ruskému impériu, které vlastně až do VŘSR neustále poroste. Získá multikulturní charakter až se v něm začne rozpouštět nakonec i jeho slovanská identita.

Ukrajina a Rusko

Formát jednoho krátkého článku nedává prostor na pokrytí druhé složky ukrajinské identity, Ukrajinců jako kozáckého národa. Spokojme se s konstatováním, že ani tuto součást ukrajinské identity Moskva Kyjevu nikdy nepřizná. Ospravedlnilo by to totiž ukrajinské nároky na území donských a kubáňských kozáků. Ukrajina vznikající po první světové válce tato uzemi měla obsahovat. A západní národopisné mapy, které vznikly před bolševickou genocidou kozáků, označovaly místní populaci souhrnně jako Ukrajinci.

Ze všech těchto a mnoha dalších důvodů je možné vidět Rusko ukrajinský konflikt jako střet dvou odlišných pojetí. Kyjev jako nositel odkazu původní Kyjevské Rusi. Zrozeni spojením severských Varjagů s východními Slovany, bránícími rodnou víru. A Moskva, kdysi tatarské léno, později imperiální Třetí Řím, rozpínající se do nekonečna. Moloch, který požírá okolní národy, aby je rozpustil v tavícím kotli Svazu nebo Federace.

Střet to bude fatální, protože menší Ukrajina musí hledat způsob, jak vedle obřího Ruska přežít, Rusko samostatnou Ukrajinu nesnese. Moskevský car cítí, že bez Kyjeva není car vší Rusi.