Překlad: E.X.

http://blackivorytower.com/2015/11/27/the-radical-voice/

 

I - Casus belli

 

Teroristické útoky v Paříži skutečně ukázaly v lidech tu horší stránku. A ano je opravdu velmi, velmi „špatné“ odkazovat na jen hypotetický odpor vůči muslimům, o což se novináři až zoufale snaží, když neustále vytahují nereálné a doslova vykouzlené příběhy o ošklivých rasistech, kteří trhají závoje z hlav Mohammedových (pokoj s ním) ženských služebnic.

Lepší je v tomto ohledu jistě několik stovek obětí na běžný večer v Paříži a poté se civilizovaně držet za ruce na cestě „vedoucí“ k věčnému míru a lásce, než si přiznat krutou, opravdu velmi krutou pravdu a být skrze nenávist přirovnáván k ISIS. Raději se tedy držme společně za ruce při zpěvu „Kumbaya“ a nacházejme uspokojení při pobrukování melodie „Imagine“ od Johna Lennona, písně opěvující štěstí, co můžeme dosáhnout ve světě bez hranic a bez vyznání. Ironií je, že se jedná o utopický sebeklam a za ten náš nevyléčitelně nemocný kontinent sklízí různé „výhody.“

Nejhorší ze všech jsou jako vždy politici. Mafiánští politici EU jsou desperádnější, než kdy předtím a kdo jim to může mít za zlé? Doslova za pár měsíců, jejich projekt sjednotil Evropu pod praporem neoliberalismu a oni s kamennou tváří podporováni svou nedotknutelností přijali nekontrolovaný příliv migrantů. Problém se má tak, že jejich impotentní systém byl vystaven útokům několika málo organizovaných islámských chuligánů, kteří povstali v těch nejzkaženějších čtvrtích Belgie a Francie a vyzbrojili se kalašnikovy. Islamisté uspěli jen proto, že na rozdíl od našich milých Elit ve skutečnosti v něco věří. Nedostatečná síla v názoru je ztělesněna tím, že v Bruselu, hlavním městě Euro - polypu, jsou v současné době uzavřené ulice, na kterých hlídkují vojáci v obrněných vozech, stejně jako v každé jiné válečné zóně. A jak se tedy naši představitelé rozhodnuli reagovat na všechen ten zmatek, násilí a útoky? Jen udržte produkci a spotřebu! Nedopusťte, aby vás ovládly vaše emoce! Spotřebujte více než kdy jindy, abyste dali teroristům přesně to, co chtějí!

 

Jak bylo uvedeno v tomto provokativním kousku ze serveru Counter – Currents, Evropané prohráli kulturní válku - což se do značné míry skutečně děje dodnes, otázkou ale je, zda jsme připraveni, či ochotni si to přiznat - džihádisté i nadále proudí na náš kontinent a ctí hodnoty, které přesahují světské radosti a které pomáhají člověku každý den vstát ráno z postele, zatímco všechno, co nabízíme my - je slib oddávat se ještě více konzumu, více dutého blábolení o údajné „svobodě“ a více sekularismu - těžko uvěřit, že vůbec někdo z nás je pro toto opravdu připraven zemřít. Problém se má tak - co tedy budeme dělat proti nepříteli, když se nebojí zahynout za to, v co věří? Jak odradit nepřítele ochotně jdoucího vstříc jisté smrti? Kromě toho, proč bychom měli stát za tímto naším milovaným „Západem,“ kterého se samozvaní patrioté tak dovolávají, když hodnoty toho samého Západu (t.j. Ameriky + vazalů) nás dovedly až k okraji propasti, kde teď stojíme. Ti, co tvrdí, že zastupují evropské národy, na nás naléhají, abychom dál bezstarostně konzumovali, jako by se nic nestalo, což svědčí o morálním úpadku nadutého Západu. Jako by naše malicherné rozptýlení bylo nějakým zápasem a horlivou oddaností západním ideálům. Jakoby nákup více zbytečných věcí a chatování s děvkami byly účinnými prostředky k odvrácení našeho pádu. Kdyby nic jiného, zvyšujeme tím aspoň svou dynamiku.

II - Tisíc nukleárních plamenů

 

Umění může reflektovat společnost dvěma odlišnými způsoby: buď tím, že rozvíjí její ideály a názory, nebo je odmítá. Pro účely tohoto argumentu se budeme zabývat populárními kulturními projevy, výkladní skříní toho, co je dnes oficiálně považováno za umění a tím je již zmíněná píseň „Imagine.“ Ta zcela jistě spadá do první kategorie. Je vyhlášením ideálu „protestní“ generace roku 1968, její mnozí členové se časem přesunuli od opozice v politice k akademické obci a do dalších vrstev veřejného života. To oni zformulovali více pragmatické a propracovanější verze svých starých hippies fantazií a využívali je ke způsobu, jak formovat moderní západní svět, čehož jsme svědky dodnes: sekularizace, svět bez hranic, mělký a - paradoxně - materialistický; přestože právě proti materialismus hippies tolik protestovali. Bezmezný materialismus nastal teprve poté, až se zástupci hippies dostali k moci, komerce nemiluje nic více než svobodný trh, takže netrvalo dlouho než se identita a morálka staly pouze jednou z komodit, které lze libovolně kupovat a prodávat: jste zkrátka to, co si koupíte. Právě proto je písnička „Imagine,“ obyčejně vnímána jako protestní píseň, ve skutečnosti nejvhodnějším soundtrackem k našemu věku.

„Není špatným nápadem znovu překreslit linie bitvy.“

 

V kruzích, ve kterých tato současná publikace (Black Ivory Tower) působí, mnozí říkají, že black metal ztělesňuje hudební vzpouru proti sekulárnímu a materialistickému pohledu na svět, který nás krmí po celý den populární kulturou. Je však těžké sympatizovat s umělci, co jen využívají rebelii jako marketingových nástrojů, s nimiž zneužívají frustrované teenagery. Jejich neustálé vyvolání smrti, teroru a nenávisti sice není doslova populární, ale našlo si „cílové publikum“ – abychom tak použili odpovídající marketingový termín. Ve skutečnosti tak jejich hudba není o smrti, teroru, či nenávisti, ale spíše generuje misantropii jako neškodný a snadno přístupný zdroj naplnění pro dospívající pózy (okolo 20 let). Což proniká do formy rebelie, která je tak jen zřídkakdy odsuzována a je mlčky přijímána, jakožto ztělesnění známého stereotypu teenagera, který nenávidí všechno a všechny a sedí se zkříženýma rukama ve špatně osvětleném pokoji při poslechu celkem „temné“ hudby. Když se podíváme na kapely jako je Dark Funeral a Dimmu Borgir, tak nám black metal připadá spíše jako vyjádření umělecké revolty, než okrajové pocity strachu, nenávisti a úzkostí. Rodiče by řekli: „Je to jen fáze, zlato.“

III. Sága o černém marši

 

Mezi těmi několika kapelami v žánru, kterým se daří, aby se jejich publikum cítilo doopravdy nepříjemně, existuje jistý počet kapel, který má (údajné) vztahy s krajní pravicí. To má co dělat s tím, že „nácky“ pořád ještě vnímáme jako svrchované padouchy moderní éry i kdyby jen proto, že tato urážka se v politické aréně stala symbolem „každého,“ kdo má tu drzost nesouhlasit s většinovým světonázorem. Pro black metal to znamená, že na rozdíl od několika málo skutečných tzv. „NSBM,“ kapel mnohé záměrně využívají symboliku krajní pravice a nacionalismu, protože je jedním z mála nástrojů, co kapelám pomáhají zbavit se subkulturních přeběhlíků a trendistů. S fenoménem rozředění stylů (ten je stále rozšířenější), to nemusí být špatnou ideou k překreslení linií bitvy, i kdyby to do budoucna přineslo jen získání perspektivy pro black metal bez trendů schizofrenie a marketingu prodejnosti.

 

Kapela M8l8th se nikdy netajila svými politickými sklony a vydláždila cestu svým sebe prohlášením za „militantní black metal,“ za tím se skrývá pod rouškou i nezákonná činnost. Během své 13leté kariéry se kapela vyvinula ze syrového a temného black metalu do plodného a otevřeného projektu. Zejména jejich nejnovější plně hrající album, Saga o chyornom marshe („Sága o černém marši“) je ustanovilo jako jednu z nejvíce technicky zdatných kapel v rámci žánru. Kapela se může pochlubit stále náročnějšími kompozicemi, bezchybným nástrojovým vybavením a dokonalou rovnováhou různých vokálních stylů. Není překvapením, že kapelu těžko někdo bere na vědomí, kvůli politické ideologii, která pevně stojí v jejím středu. Je to škoda, protože Saga o chyornom marshe přináší špatnou zprávou pro ty, co jsou opravdu špatně informováni a neustále opakují mantru, že „95% z NSBM kapel jsou blbost,“ jako kdyby totéž nebyla pravda pro doslova každý jiný subžánr metalu.

 

Saga o chyornom marshe můžeme považovat za koncepční album. Titulním motivem je „marš“ německé armády a její následná porážka z rukou Sovětského svazu během druhé světové války. S vědomím opravdové oddanosti kapely národně socialistické ideologii, není divu, že první polovina alba je vychloubačná a bombastická, kapela M8l8th agresivně ztvárňuje počátečních fázi operace Barbarossa, během níž Němci zničili téměř od podlahy celý ruský odpor, s nímž se setkali při své cestě do Moskvy. Jednotlivé skladby pojí dohromady tématicky i to, že každá je uváděna ambientním interludiem, které trvá 1-2 minuty a během něhož jsou vyprávěny různé historické události na pozadí výstřelů, výbuchů a dalších tématických válečných vzruchů.

Kolem poloviny alba, euforie dosáhne svého vrcholu v písni „Slyozi oceni“ (Slzy podzimu). Skladba by se dala popsat jako divoká, plná ohně a přináší i totální hudební útok, jímž kapela potvrzuje své black metalové kvality. Basová kytara se zde objevuje mnohem častěji a je i více slyšet, než v ostatních skladbách. Basa je zde prominentnější a melodičtější než je obvyklé v tomto žánru, poté se k ní připojují trvale i bubny. Ty položí perfektní základ pro celou řadu kytarových sól. Sóla se objevují jako výbuchy energie, kdykoliv ustupuje zpěv. První polovina písně je nesena čistými vokály Alexandra, které se postupným přidáváním vrstev Alexeye mění v jakýsi vikernesovský zlověstný zpěv naléhavé intenzity, generující ducha bojovnosti, k němuž se kapela tak ráda a tak často odvolává.

Jak se příběh alba blíži ke svému nevyhnutelnému konci, tak i hudba vhodně plodí více pochmurných tónů a přetrvávající zmar pomalu přehluší fantastické bojové chorály, ty se zde ale nacházeli i předtím. Jak se napětí zvyšuje s každou další písní, tak album vrcholí v otočení Východní fronty, kdy odráží katastrofální ústup hladovějících a zmrzlých Němců zpátky do své vlasti, kde je čeká konečná porážka. Poslední písní: „Vsadnik s Kopen ledyanym“ (Jezdec s ledovým kopím) se proplétají zoufalství společně s hrdostí a zpěvák Alexandr bědně lamentuje nad pádem Třetí říše a zároveň oznamuje eventuální nový úsvit jejích ideálů. A tak dochází posluchač k poznání, že to, že je vše ztraceno se stává výchozím bodem pro nově nalezenou naději.

„Nikdo neřekl, že to musí být pěkné.“

Saga o chyornom marshe od M8l8th - dost možná záměrně - ztíží posluchači obvyklou vylučovací strategii „oddělování hudby od jejího poselství.“ Prostřednictvím samplů, atmosférické a silné kompozice, je zřejmé, že tuto hudbu doprovází dost specifický lyrický obsah. To může být „problematické,“ pro ty, co chtějí vykázat jakoukoliv NSBM nahrávku z black metalu se zdůvodněním, například že: “tyto myšlenky nejsou kompatibilní s tímto stylem hudby.“ Přestože album působí naprosto koherentním dojmem, práce kapely dokazuje, že v albu je něco více, než jen ideologie připíchnutá na náhodné hudební nahrávce za účelem propagandy. Pro mnohé to bude děsivé album a to nejen proto, že se hudba doslova utápí v ideologii, která je širokým publikem považována za nejvíce nežádoucí, ale především proto, že album vyhlašuje: „bojovnost“ prostřednictvím víry kapely ve smrt, ničení a nenávist, které byly vždy identifikovány s black metalem. Smrt, ničení a nenávist získávají díky hudbě M8l8th ještě hmatatelnější podobu až k bodu, kdy již kapelu není možné odhodit jako kvazi-misantropický módní doplněk rozladěných teenagerů.

Nicméně je možné zakoupit si album i z jiných, než čistě ideologických důvodů. Kapela je úspěšná v generování děl temného romantismu, který přesně odráží množící se zoufalství vojáků na východní frontě a jejich noční můry. Album lze považovat za těkavé, rozdělující, ale přesto fascinující umění. Nikdo neřekl, že musí být líbivé. Koneckonců, nemůžeme dosáhnout nebe, aniž bychom nejprve uznali existenci pekla. Saga o chyornom marshe je také hudebně nadřazena mnohým poslušným nahrávkám známějších kapel za posledních pár let, což jen dokazuje její legitimnost a zvyšuje důležitost mezi ostatními black metalovými nahrávkami.

Z kapely M8l8th dýchá opravdová touha po válce a dominanci; nenávist je proklamována mnohými, ale praktikována jen málo kým. Tento fenomén je daleko širším jevem a není jen o doslovné ideologii kapely. Pro kapelu neexistuje vyloženě správné nebo špatné, existuje jen neústupná víra a proti všem očekáváním; touha zpustošit celý svět. V konečném důsledku je to právě black metal jakožto celek, který zastává postoj předvádění rebélie. Black metalový vztek se rodí z romantismu a touhy. Cílem black metalu je absorbovat ošklivé takovým způsobem, že jednoho dne může být přeměněno na krásné, metaforicky řečeno se snaží extrahovat čisté semeno ze shnilého jablka. Black metal se jeví jako groteskní a iracionální; jako divoký a neúprosný. Pro mnoho lidí je proto nesnesitelným, opovrženíhodným a nepřijatelným. Proto těm, kteří kážou o inkluzivní scéně a zároveň odmítají být konfrontováni s uměním, které je pobuřuje, chybí pointa. Je velmi pokrytecké popřít zásluhy M8l8th na black metalové scéně a zároveň vyzdvihovat nespočet headlinerů v čele tohoto žánru, zatímco oni přijímají black metal jen, jakožto formu pro své vlastní komerční účely, či ho používají jen jako nádobu pro své vlastní shovívavé experimenty. A je to právě tento konzumní, bezpečný prostor a bezproblémový pohled na svět, co trápí již mnoho různých vrstev západní společnosti, a také snižuje vědomí člověka na úroveň myši. Na druhou stranu potenciálně vzrušující, nebezpečná, či dokonce nechutná hudba je ponížena na úroveň okolního ruchu; jen na pouhou „hudbu“ ve výtahu s pár negativními konotacemi. Z tohoto důvodu, není hlavním cílem black metalu zbavit „scénu“ pozérů, ani odstranění peněžních vztahů z ní. Záměrem je zabránit rozředění této hudby, aby se z ní stal jen další hloupý životní styl plný ošklivostí. Proto je třeba zabránit mnohým hudebníkům, aby dělali co nejpěknější možné umění. V konkrétním případě je to absence tohoto druhu fanatismu, této mánie, tohoto bezzbožného ohně, který hoří v srdci pouze nejlepších hudebníků žánru. Přesně toto, odsuzuje spousta kapel, které jsou příliš bezvýznamné a snadno zapomenutelné.

IV. Neústupná víra

 

Co v praxi znamená narušení pevných základů, na kterých stojí země, můžeme vidět v opravdu velkém měřítku v současné Evropě. Před útoky ze všech úhlů se Evropa příliš bojí byť se i jen bránit. Evropané jsou příliš vyděšení, bez vůle a bez schopností se současným stavem cokoliv dělat. V Evropě již neexistují věčné hodnoty, které je třeba chránit, ale jen takové módní a přechodné jevy jako například pochody Gay Pride a práva žen, aby směly dotyčné nosit minisukně, takové hodnoty jsou nepřátelům Evropy opravdu jen k pláči. Kde je ta opravdu velká zbraň, jakou si přejete k vyvolání strachu u vašich nepřátel – kteří a to si připomeňme: Vidí smrt jako požehnání - spočívá snad tato zbraň v nekončícím konzumerismu a státem podporované apatii? Je to přesně to, co si přejete chránit? Když dnes vaše země bombardují nepřítele jako veřejný akt pomsty, je to ještě ten samý nepřítel, kterého vítaly   jako požehnání před několika lety, když se doplavil se svým násilným poselstvím k vašim dveřím? Když odmítnete nenávidět ty, co zastřelili vaši ženu, jako bezcenný kus masa, který stojí mezi vámi a jejich milovaným rájem. Jste statečný, nebo jste prostě ubohý eunuch, co vzdal boj dávno před tím, než vůbec započal? Říkají vám, zůstaňte v klidu, nenechte se ovládnout emocemi. Ale je muž zaplavený emocemi až do bodu iracionality opravdu nebezpečnější (víc oklamaný), než muž, co hlásá mír, klid a toleranci, zatímco jeho blízcí jsou masakrování mnohými?

Umění může reflektovat společnost dvěma způsoby: buď tím, že šíří její ideály a názory, nebo tím, že je odmítne. Cokoliv, co existuje bez živoucí esence pouze za účelem prodeje výrobku  spotřebiteli, je znamením naší křehké, umírající společnosti. Cokoliv, co se snaží o vzestup civilizace a zaobírá se ideály, které vedou k transcendenci tady a teď – není možná oceněno hned a možná nebude ani na konci civilizace - má však šanci přežít, když se prohnilé jablko, jemuž oponuje rozloží úplně. Koho si myslíte, že se nepřítel bojí víc: již předem sklíčeného pokladače věnců na památník mrtvých, jehož výzdoba se skládá z květin, svíček a znamení míru, či vojáka s neotřesitelnou vírou, že může vysvětlit a prakticky ukázat, proč je boj jeho protivníka v konečném důsledku marný?