Zamysleme se nad tím, proč jsou metody i cíle současných liberálů až nápadně podobné těm komunistickým z dob před druhou světovou válkou. Nepovede sen liberálů o rovnostářské utopii nakonec k naplnění cílů bolševiků o univerzálním lidstvu budoucnosti?

Během dvacátého století takzvaní levicoví intelektuálové v západní Evropě postupně začali chápat, že dělnická třída je pro jejich revoluční blouznění příliš konzervativní. Proto se zaměřili na jiné "utlačované třídy". K tomu došlo nejpozději v době, kdy vyšly na povrch zvěrstva stalinského režimu v SSSR. To samozřejmě způsobilo opadnutí zájmu o marxistické myšlenky ve zbytku Evropy. Neutěšená realita ráje rolníků a dělníků v Rusku donutila západní bolševiky změnit taktiku. Od dělnictva se obrátili k jiným dle nich utlačovaným, jako ke svému nástroji pro radikální změnu společnosti. Typickým příkladem je americké hnutí za práva afroameričanů z přelomu 50. a 60. let.

Klasické marxistické ideje o změně společnosti zničením tradičních hodnot si dnes osvojili lidé, kteří si říkají liberálové. Ti mohou být ekonomicky nalevo i napravo, skutečným středem jejich zájmu je však starost o práva tzv. utlačovaných. Utiskovaní jsou z jejich pohledu příslušníci všech možných menšin. Nejlépe etnických a sexuálních. Tento liberalismus ale nemá nic společného s tím klasickým, pečujícím o svobodu a práva jednotlivce. Jedinou svobodu, kterou uznávají je jejich obrácená svoboda. Pod záminkou pokroku a modernosti rozhodují o tom, co se do 21.století hodí a co už ne. Od toho nás následně osvobodí, ať už chceme či nikoliv. Evropskou civilizaci tak postupně zbavují jejích tradic, identity, kultury a spirituality. Osoba, která je těmito osvícenci konečně osvobozena, se může chlubit svým novým společenským statusem - tolerantní člověk.

Společným ideovým rysem obou splývajících směrů není jen utopie o internacionální vzájemnosti, neboli moderněji úsilí o vytvoření globální vesnice. Spojuje je také rovnostářské blouznění. Jejich přesvědčení, že při stejných podmínkách budou všichni mít stejné výsledky. Přesvědčení, že lidé nejsou v ničem lepší nebo horší od přírody. A v neposlední řadě je to jejich společný progresivismus. Posedlost vším pokrokovým. Idea, že vše co je pokrokové je automaticky správné s tím, že o tom co je pokrok a co ne rozhodují výhradně oni. Zajedno jsou nakonec i v metodách boje s odpůrci. Nejvíce se u obou osvědčilo nálepkování, kádrování a škatulkování. Kdysi vystačilo nepřátelé označit za odpůrce pokroku, tedy reakcionáře. Dnes máji k dispozici silnější kalibr. Dát někomu cejch nácka, rasisty, xenofoba nebo fašisty. Tento jejich postup je pro nás paradoxně velkou výzvou. Díky němu se s námi v "jednom pytli" ocitnou i lidé, kteří by k nacionalismu jinak hledali cestu jen těžko. A je jen na nás nacionalistech, zdali se nám mezi nimi podaří převzít iniciativu. Jinými slovy: Čím hlubší bude ideová bezradnost našich nepřátel, tím víc kolem sebe budou takto kopat. A čím více těchto nálepek rozdají, tím širší bude naše ocejchované publikum.

Ultraliberálové si k dosažení svých cílů vypůjčili od bolševiků i další donucovací metody. Mezi válkami vznikla v Sovětském svazu doktrína politické korektnosti. Ta redukuje svobodu slova pouze na možnost konstatování toho, co je v souladu s cíli autorů této doktríny. Takže jako si snad nikdo v té době nedovolil říct, že nucená kolektivizace na ukrajinském venkově vede k hladomoru, dnes si jen málokdo dovolí říct, že za masovým nárůstem počtu znásilnění v Německu či Švédsku stojí migranti. V obou případech by autora takového výroku systém korektnosti zlikvidoval. Dnes profesně a společensky, tehdy i fyzicky.

Tento bolševický mor se do těl evropských národů nedostává zvenčí. Stáří marxisté Frankfurtské školy si svoje stádo užitečných liberálních idiotů vychovávají doma. Během dlouhého pochodu institucemi se jim podařilo podchytit dvě klíčové oblasti. Vzdělání a média. Takže například, když se komunisticky ladění studenti v Paříži a jiných francouzských městech v roce 1968 pokusili neúspěšně použít dělníky pro svůj převrat, nezamířili po porážce v ulicích do politiky. Nepokusili se sbírat hlasy proletariátu, který na ně beztak kašlal (komunisté po zpackané revoluci 68 dostali méně hlasů než před ní). Desetitisíce bolševizujících studentů zamířilo z barikád přímo do škol za katedry, do výzkumných ústavů, rozhlasu, novin a televize.

Odtud svými zvracenými teoriemi připravují svojí revoluci postupně po malých krůčcích. Přetvářejí a deformují tradiční společenství k obrazu svému. Středobod tradičního uspořádání, tedy národ, systematicky likvidují. Snaží se slít všechny národy do jedné bezbarvé masy, vhodné k jejich bolševickému plánu: univerzální lidstvo zítřka. Bez tradic, bez identity a bez ducha.